Durable Images: The no photo policy

Po zavedení samolepek, kterými si každý návštěvník Ankali musí nechat zakrýt objektiv svého telefonu během kontroly u vstupu, jsem zaznamenal spostu zvednutých obočí a nervózního mrmlání na tvářích pravidelných návštěvníků i nově příchozích. Ano, trvá trochu déle dostat se dovnitř, a mnoho lidí si může myslet, že jde o přehnanou reakci ze strany klubu. Zároveň se může zdát, že jde o pouhé napodobování metod jiných zahraničních klubů.

Během svých studií fotografie jsem si začal uvědomovat problematické aspekty tohto všudypřítomného média. Ve své magisterské diplomové práci jsem se ponořil do rozebírání vztahu clubbingu a fotografie, nebo přesněji řečeno, do pravidel fotografování v klubech. Co se týče samolepek, jsou jen pouhým rozšířením zákazu fotografování: přítomná fyzická překážka; symbolické gesto; moment na zamyšlení, když vidíme něco, co se zdá nutné zachytit. Co si ale myslím, že stojí za hlubší vysvětlení, je zákaz focení samotný. 

Pár momentů z historie

Posedlost vizuálním svědectvím toho, co se děje uvnitř klubů, byla zjevná už v pozdních 70. letech. Jak se Disko rozšiřovalo spolu s narůstajícím počtem diskoték, narůstal i počet lidí s aparátem a zájmem to dokumentovat. Meryl Meisler, Waring Abbott, Gene Spatz a další se zaměřili na celebrity navštěvující kluby jako Studio 54, Xenon či Hurrah. Pokud jste někdy zahlédli fotografie našňořeného Andyho Warhola nebo Grace Jones spolu s horlivě pózujícími společníky, tito fotografové budou dost pravděpodobně jejich autory. Spatz byl dokonce považován za jednoho z paparazzi pionýrů.

Majitelé slavného Studia 54 Ian Schrager a Steve Rubell zavedli autoritativní politiku u vstupu do klubu, a zároveň umožnili hedonistickou demokracii uvnitř. Tím rozluštili vzorec, jak držet klub ve středobodu pozornosti a zájmu. Podařilo se jim přilákat všechny celebrity a vytvořit velmi benevolentní atmosféru. Tím podpořili poptávku po určitém typu fotografie uprostřed vzrůstající kultury celebrit, zatímco se bohatými a žádanými personami stali sami. I když se většina těchto obrázků stala později široce dostupnými, v čase jejich vzniku neexistovalo oproti dnešní době tolik kanálů na jejich rozšiřování.

Studio 54 (1977), Bill Bernstein

Studio 54 bylo po třech letech uzavřeno policií kvůli daňovým únikům, a celebrity se začaly vyhýbat nočnímu životu, ve kterém na nich byla soustředěna pozornost veřejnosti. Díru ponechanou hvězdami showbyznysu později vyplnila skupina nová, tzv. Club Kids. Převážně hledající únik a dobrodružství v klubech jako Limelight nebo Palladium, byli Club Kids trendy určující parta mladých lidí, pro které se stal clubbing životním stylem. Média sledovala jejich hedonistické chování, provokující či absurdní módu a extravagantní tématické večírky (např. Blood Feast). Spousta mladých chtělo být součástí, někteří je sledovali zvenčí, další zas plánovali stěhování do New Yorku. Club Kids se staly fenoménem, který reprezentoval ve své době underground a exkluzivní noční život, ale i objektivem, skrz který veřejnost klubovou kulturu vnímala.

Astro Erle v Limelightu (1992), SKID

Digitální rozšíření

Ve své diplomové práci o dopadu digitální fotografie na klubovou scénu New Yorku autorka Lisa Helen Richman popisuje radikální posun v popularitě klubové kultury, poháněný příchodem internetu. Zdůrazňuje, že dnešní klubová kultura se liší od té minulé neomezeným přístupem k obrazům zevnitř dění, který celosvětová síť umožnila. Obrazy minulé éry byly značně limitované analogovým procesem fotografie a vyšší mírou exkluzivity. Digitální fotografie šířená internetem zvýšila rychlost a hloubku, jakou si masa přivlastňovala kdysi exkluzivní říši. S přibýváním a růstem scén po celém světě přibývali i takzvaní párty fotografové, kteří svými uniformními fotografiemi plnili různé známé online platformy. Z toho benefitovaly sociální statusy klubových návštěvníků, nebo velké komerční značky, které přitom promovaly své produkty.

Klubová kultura se stala přeexponovanou, změnila se ze subkultury v masovou. Fotografie z mejdanu se stala komoditou, nebo bodíkem v udržování spoločenského skóre. Jistě si pamatujete portály raného internetu s galeriemi o 250 fotkách z každé párty konající se bůhví kde. Pokud ne, navštivte fotosekci jakéhokoliv facebook profilu náhodného super klubu zaměřeného na turisty. Tahle věc je pořád naživu.

Absence fotoaparátu

Abych lépe porozuměl důvodům k regulaci, prozkoumal jsem ve své práci pravidla fotografování čtyř klubů: Ankali, De School (NL), Berghain (DE) a Smartbar (US). V potaz jsem vzal informace dostupné veřejně, rozeslal jsem dotazníky a zároveň čerpal z mých návštěv (mimo Smartbar). Ve všech případech jde o komplexní uvažování, ne jen o jeden konkrétní důvod zákazu.

Nejzjevnejším problémem je přítomnost fotoaparátu či fyzický akt spojený s fotografováním. Dobré kluby jsou většinou intimní a tmavá místa, prostory navrhnuté na zdůraznění orchestrace hudby a světel. Je rozhodně otravné mít kolem sebe kvantum smartphonů a nekontrolovaně odpalované blesky. Michal Veltruský, jeden ze zakladatelů Ankali, věří, že klubová noc je o balancování symbiózy zvuku, světla a chování lidí na tanečním parketu. Důraz na udržování kolektivní energie lidí, kteří spolu prožívají ono “tady a teď”, byl nejčastěji zmiňovaný faktor zákazu fotografování v Ankali v konverzacích s Michalem. 

Přítomnost fotoaparátu může taktéž zvyšovat sebeuvědomování návštěvníků, kteří by mnohem raději nic neřešili a nechali se unášet atmosférou. Napsal o tom i fotograf Martin Savenije, když se chopil vysvětlení zákazu fotografie zavedeném v posledním roku fungování klubu Trouw (předchůdce De Schoolu). “Starost o obraz, který bych prezentoval světu, brání blaženému a hudbou navoděnému stavu odpojeného vědomí.” Kromě toho může potřeba něco vyfotit vést k netolerantním a neslušným aktům – prodírání se dopředu, nerespektování osobního prostoru ostatních tanečníků. Nebo jak je vidět na tomto záznamu Boiler Room-u z Budapeště, nutí to blbce k extrémní dotíravosti vůči DJům během jejich vystoupení.

Důraz na udržování kolektivní energie lidí, kteří spolu prožívají ono “tady a teď”, byl nejčastěji zmiňovaný faktor zákazu fotografování v Ankali…

Durable Images (2019)

Další důležitou hodnotou zákazu fotografování je ochrana soukromí. Noční život slouží jako opak toho denního a noční kluby poskytují přístřeší těm, kteří hledají útěk před každodenností. Kluby byly vždy úzce spojené s komunitami marginalizovaných lidí, těch, kteří nebyli akceptováni většinou. Jakkoliv svobodně se cítíme například tady v Praze, existuje stále příliš mnoho míst na světě, kde být otevřeně gay nebo trans je možné jenom v několika undergroundech. Proto musí pořádný klub zajistit, aby jeho návštěvníci byli chráněni před fotografováním a následným publikováním online. Zákaz focení neprospívá jenom těm, jejichž identita je v drakonických režimech mimo zákon, ale zároveň ochraňuje i lidi, kteří se jednoduše chtějí chovat jinak, experimentovat, flirtovat nebo zkoušet v noci jiné masky. Absence fotoaparátu nám umožňuje svobodu sebevyjádření a bezprostředního bytí. Taktéž eliminuje riziko zneužití fotografie na marketingové účely.

Absence fotografie

Noční kluby samozřejmě nejsou jediná místa omezující focení. I jiné instituce se pomocí zákazu snaží vytvořit meditativní prostor pro přítomnost lidské duše. Jak napsal umělecký kritik a žurnalista Rupert Christiansen v roce 2014: “Galerie a muzea nejsou běžné veřejné prostory, kde se může vše: jsou navržené pro klidnou kontemplaci, myšlení, studium, úctu, jsou místy, kde shon ustává a převládá ticho.” I když nejsou kluby podobné galeriím v množství klidu, který poskytují, nabízejí přesto něco, co si zaslouží soustředěnou pozornost. Tato pozornost je ale rušená fotografováním, což bylo i vědecky dokázané: když něco vyfotíme, je menší pravděpodobnost, že si to podrobněji zapamatujeme, než to, co jenom pozorujeme vlastníma očima. Říká se tomu “photo-taking impairment”.

Durable Images (2019)

Využívání fotografií vytvořených “v klubu” je další věc. V tomto momentě stojí za to zaměřit se na Berghain, vzhledem k tomu, že tato berlínská Mekka částečně vděčí svému striktnímu omezení za svoji slávu a hype. Absence fotografie v průběhu let tento hype jenom posílila, a to do té míry, že jakékoliv svědectví z návštěvy se stalo artefaktem hodným ke sdílení online. Vemte si například razítko. Značka otisknutá návštěvníkovi byla první vizuální informace, kterou jsem viděl, když jsem se před lety dozvěděl o “nejlepším klubu na světě”. Existuje ještě vynalézavější trend, vytvoření fotografie se samolepkou nalepenou na objektivu. Vyhledání hashtagu #berghainsticker na instagramu zobrazí plno barevných monochromů, digitální evidence úspěchu.

Trendy jako výše zmíněné reprezentují sílu mytologie vystavěnou kolem klubu, a fotografie jimi vygenerované jsou spoločenskými komoditami, důkazem relevance jejich autorů na scéně. Jen těžko prohlédnout paralelu se zmiňovaným komodifikačním procesem popsaným Helenou Lisou Richman, který probíhal s příchodem internetu. Dále vysvětluje, že navštěvování klubu je pro mladé lidi způsob jak budovat identitu a komunitu, trávit volný času a networkovat. S odkazem na Marxovu kritickou analýzu komodifikace Richman tvrdí, že čas takto strávený je i pracovním časem. „Práce, která produkuje produkt je skrytá v momentě, kdy produkt vstupuje na ekonomický trh jako komodita. Club Kids jsou eventuelně obojím, pracovníky i produktem, stávají se komoditou.“ Je jenom otázkou času až některá velká značka najde způsob, jak komodifikovat samolepkové fotografie, nebo cokoliv jiného s podobným potenciálem.

Klubová kultura šla vždy v ruce s anti-systémovým myšlením, kolektivním životem a s opozicí vůči establishmentu. Mark Fisher vysvětluje ve své eseji Baroque Sunbursts, jak tehdejší premiérka Margaret Thatcherová zaútočila na tuto kulturu zákazem rave-ů v roce 1994 ve Spojeném království, znepokojena silou nově vzniklé kolektivní energie. Volný čas, odpočinek, festival, nomádský život nebo nový rave vyzýval způsoby kapitalismu a neoliberalismu. “MDMA a elektronická psychedelie generovala nové vědomí, které nechtělo akceptovat fakt, že nudná práce je nevyhnutelná.” píše Fisher. Rave nešel dohromady s individualizací a regulací všech aspektů dennodenního života, prosazovaných hierarchií moci. I ta současná klubová kultura stále v sobě nese onu subverzivní kvalitu. Dokáže oponovat konzervativním a zpátečnicky smýšlejicím vládam, přehodnocovat svoji identitu a demografii pokud je potřeba, nebo umí prostě bourat status quo. Myslím si, že omezování fotografie, jedné z nejcennějších komodit moderního světa, je krokem proti kapitalismu, vědomě či nevědomě. Zákaz fotografování může minimalizovat komodifikační proces skrz fotografii, a stejně tak může zpomalit proměnu subkultury v masovou.

I ta současná klubová kultura stále v sobě nese onu subverzivní kvalitu. Dokáže oponovat konzervativním a zpátečnicky smýšlejicím vládam, přehodnocovat svoji identitu a demografii pokud je potřeba, nebo umí prostě bourat status quo.

Durable Images (2019)

Autenticita clubbingu čelí mnohým výzvam. Lehce se zapomíná, o čem tento svět skutečně je i díky tomu, že se stal celosvětovým fenoménem a byznysem v hodnotě 7,1 miliardy dolarů. Omezování používání fotografie je mocným nástrojem na ochranu a připomínání skutečných hodnot, i když možná ne na první pohled zřetelným. Tři výše použité obrázky jsou částí dokumentace mojí semestrální práce z minulého roku zvané Durable Images (Trvalé Obrazy), nainstalované v Ankali. Jde o systém kovového značení, který zasahuje do již existujícího systému zákazů fotografie, rozmístěného po klubu. Napodobuje jeho vzhled a jazyk, ale místo omezování a označování pravidel vybízí diváka k zamyšlení nad používáním fotografie či pravidel všeobecně. Vyzývá jeho představivost o tom, co může být zničeno přítomností fotografie, nebo čeho může být člověk svědkem, za její absence.

Děkuji Michalovi, Lucovi a Jasonovi za důkladné odpovědi na moje otázky, Josefovi za trpělivé vedení mé práce, a Arianě za zevrubné leštění české verze.