Second Thoughts: O negativní pozitivitě a pozitivní kolektivitě

Pandemie způsobená šířením COVID-19 a s ní spjaté uzavírání provozu postihly naši kulturu brutálním způsobem. Zatím co se ale noční život pomalu probouzí a věci se zdají vracet do normálu, myslíme, že je čas přehodnotit a promyslet některé ze starých přístupů. Co bylo pokažené a chybné a může být změněno? Co můžeme udělat pro překonání krizi, bez toho abychom se vraceli do toho co jsme považovali za normální? Oslovili jsme Mary Nguyen z Glory Affairs aby nabídla svůj pohled na věc.

Měl bys být stále pozitivní, říkají

První týdny zavedených omezení. A tady spočívám, zírám na prázdnou stránku příliš dlouho – mezi mými čtyřmi stěnami. Pohladím našeho kocoura Jina a telepaticky se k němu pokouším promlouvat: „Nemáš ani tucha, co se teď děje viď?“ Vyskočí z okna a začne opět syčet na sousedského znepřáteleného kocoura. Poté se rozešli a pokračovali s lehkostí v potulování se. Vypadají celkem spokojeně, pomyslela jsem si – pravděpodobně proto, že se častěji setkávají se svými lidskými kumpány, jsou dobře vypasení a nemusí platit žádné účty. Moje mysl neustále těká, média přetékají články o dobrých, ale převážně špatných zprávách, o politice, souvisejících memes, motivačními citáty a tipy na péči o sebe. „Hurá, svátky, čas na odpočinek, nové kurzy, smést prach z našich polic a nanést si hydratační masky!“ někteří by si mohli pomyslet. Kdyby to bylo tak snadné pro každého.

Cílem této úvahy není “oslazování” důsledků krize na elektronické scéně. Nebude kázat toxickou pozitivitu, protože, budeme-li upřímní, ve skutečnosti není v kompetenci každého „soustředit se jen na to pozitivní“, ani není prioritou každého, aby se v tuto chvíli duchovně uzdravoval a nemělo by to být hanobeno a označováno jako slabost. Ponižování druhých za nedostatek disciplíny a za to, že nevyužívají čas izolace produktivním způsobem, pramení z posedlosti produktivitou – jaký systém toto nejspíše umocňuje? Nenechte se mýlit, je skvělé, pokud se s touto situací vyrovnáváte dobře, ale nevnucujme „jen dobré vibrace“ těm, kteří nemají takové štěstí. A co je důležitější, neobviňujme sebe samé, že nejsme toho schopni dělat více – naše negativní pocity jsou platné a jsou pochopitelnou odpovědí na kolektivní trauma a přetrvávající globální problémy. Místo toho se pokusme vzájemně se porozumět se soucitem a bez soudu. Předtím, než začneme zbrkle prosazovat „pozitivní agendu”, pojďme se zastavit a vyslechnout si jeden druhého, a pak možná vyhledejme, jakým lepším způsobem si můžeme vzájemně pomoci. Pojďme sobě i ostatním dovolit zpracovat a zažít své skutečné pocity bez hanobení, aniž bychom opomíjeli si připomínat, že se nejedná o úplný zánik světa. Možná pak něčemu porozumíme.

Berte toto jako pokus poskytnout několik odlišných pohledů na tuto krizi a na elektronickou scénu, abychom mohli zvážit několik jejích vad a možných úprav. Ale hlavně jen jako názor jednoho člověka. Následující odstavce se chystají prozkoumat spíše jinou stránku krize na hudební scéně než tu ekonomickou. Pravda je, že nelze s určitostí říct, jak to bude do dvou týdnů od zveřejnění tohoto článku. Zdá se, že se zdráháme vyřknout to nahlas, ale bohužel bude mít devastující dopad na mnoho lidí, včetně menších podniků v tvůrčí oblasti a nezávislých umělců, kteří to  již měli těžké i před zasažením krize. Je však zásadní nevzdávat se a být tam jeden pro druhého a pro sebe samé, abychom mohli zajistit, že máme scénu, kam se můžeme navrátit. Protože pokud nezachováme chladné hlavy, co zbude?

Přetrvávající znečištění, 2016.

Masivní zničení mořského života způsobené vypouštěním toxického průmyslového odpadu z ocelárny na pobřeží Jihovýchodní Asie 2016.

Zpět do normálu?

Mezitímco sepisuju tuto úvahu si uvědomuji, jaké mám štěstí, že mám přístup k tekoucí vodě, připojení k internetu, střechu nad hlavou a čas sepsat tento článek. Ale někde mimo můj karanténní svět existuje někdo stejného věku jako já s podobnou povahou a možná podobnou vášní pro hudbu, kterému se nedostalo takového štěstí, které já mám a netuší, jestli bude zítra něco k snězení, bez bezpečného domova, bez stejných práv jako mám já. V současné době vyvstává mnoho otázek o distribuci a politice péče, vzorcích sociálně-ekonomických nerovností, povaze práce, nestabilitě ekonomik. Nemohu si pomoci, ale přemýšlím, jestli bude tento článek stejně relevantní sociální bublinu elektronické hudební scény jako pro lidi mimo ni. Nicméně doufám, že si v této úvaze každý může něco najít.

Daleko od mých čtyř zdí, 2016.

„Přál/a bych si, aby se to všechno vrátilo k normálu!“ ozývá se v našich myslích před usnutím. Ale mimo naše přístřešky lpí zakořeněná stinná místa hluboko uvnitř našich společností, kterým se těžko čelí. Ty se neobjevily pouze během této krize, existovaly již dříve. Věci, které lze ignorovat, jsou nyní očividnější než kdy předtím. Tyto skryté pravdy, které byly odhaleny, ovlivňují naše interakce ve sdílených prostorech, včetně naší místní elektronické hudební scény. Pokud jsme obdaření časem, můžeme přemýšlet o dobrých věcech, které tu pro nás vždy byly, ale dostatečně jsme si jich nevážili a můžeme uvažovat o tom, které normy způsobily více škody než užitku. Jak můžeme přehodnotit, jak se věci dříve dělaly a jak následně postupovat? Globální pandemie přináší důsledky pro duševní zdraví, s nimiž se musí celé společnosti vypořádat, ale jen zřídkakdy se o nich diskutuje nebo jsou zkoumány. Zdá se jednodušší, když se s nimi vypořádáme společně. Krize odhalila, jak jsme všichni navzájem propojeni a jak toužíme být propojení, ale ještě nejsme.

Nedávno začalo být více zřejmé, jak něčí jednání ovlivňují ostatní. Co se můžeme prostřednictvím této krize naučit je do jaké míry lze mít prospěch z přesunu zaměření se pouze na naše sobecké potřeby (které nás tak často odcizují od sebe navzájem a nechávají nás osamělé) a důležitost být v kontaktu s naší komunitou. Pro udržení zdravého rozumu jsou zapotřebí strategie individuálního léčení, ale také strategie kolektivní. Tato krize by mohla přinést příležitost k zamyšlení se nad způsoby, o nichž jsme nikdy předtím neuvažovali, a k zvážení alternativ – zpochybnit “známé” a “pohodlné” (což se snadněji říká, než činí, ale uvědomit si to je prvním krokem). To platí pro všechno, včetně naší místní elektronické hudební scény.

Přála bych si, abychom se nikdy nevrátili k „normálnímu“. Přála bych si, abychom všichni vyšli z tohoto silnějšího, upřímněji propojenější a se zdravějším přístupem k životu. V každodenním fantazírování, až bouře skončí, navzájem se pozdravíme s pažemi rozevřenými dokořán, odložíme si masky (materiálně i metaforicky), vyslechneme se bez spěchu, budeme truchlit nad našimi ztrátami a oslavíme nově získané perspektivy tancem a hudbou a autentičnost a svoboda projevu. Ale jak daleko jsou tyto sny od reality?

Když se život zdá být lepší mezi deseti až patnácti lidech (Spirit, New Years).

Koupelny mohou být také místem odpočinku na večírku.

Jak se hudba/hudební akce přeměnili v dovednost

Taneční hudební scéna má schopnost shromažďovat podobně smýšlející lidi, propojovat přátele i cizince. Bohužel může být často také povrchní a prázdná, soutěživá, soudící a žárlivá. Obchodní aspekt umění zdůrazňuje technickou stránku hudební produkce, performance nebo hudební události, její profesionalizaci, používání určitých nástrojů pro tvorbu a hraní „dobré hudby“, lpění na jednom žánru nebo stylu, používání známých rovnic pro předem stanovený úspěch, zaměřuje se na dokonalost a implikuje hierarchii. Zlepšení našich dovedností, abychom byli schopni prezentovat naši hudbu tak, jak chceme, je určitě prospěšné, ale striktní soustředění se na technickou stránku výkonu, aniž by se stejný důraz kladl na záměr spojit se s davem, může publikum po uplynulém čase zanechat nenaplněné – a také i interpreta/ organizátora. Technicky dobře provedený DJ mix, který postrádá duši a prvek překvapení, může nechat obě strany neuspokojené a odpojené. Stále můžeme oklamat naše těla, aby pokračovali v tanci, jako bychom si to užívali naplno, ale víme, když to necítíme. Přísná pravidla, jaká by měla být hudba a jak by měla být prezentována, mohou být zabíjejícími aplikacemi pro kreativitu a skutečné spojení.

Rozbité kusy zrcadla od Al Yak Ya.

Z mého pohledu toho existuje mnohem více než jen technická stránka hudebních shromáždění – například záměr, empatie a upřímná péče o sebe navzájem. Zaměření na tyto a další přehlížené aspekty může přinést neočekávané. Pokud se hudebníci zbaví nastávajících omezujících rámců, rozhodnou se upřednostnit, jaké pocity hudba v publiku probouzí, pozorovat upřímnost spojení, rozmazat jakékoli hranice v rámci představení, můžeme být příjemně překvapeni, jak skutečně můžeme cítit propojení od srdce k srdci.

Přála bych si, aby více vyzařoval charakter hudebníků a jejich odlišný styl, více se porušovali nastávající rámce, a aby se probouzela touha najít vlastní jedinečný zvuk a vzájemné přijímání těchto rozdílů. Jsem toho názoru, že to jsou některé z možných způsobů, jak se skutečně propojit – být také v kontaktu se sebou jako umělcem, hledat naše nejautentičtější já a nebát se dělat něco jinak. Toužíme po skutečném spojení více než kdy jindy. Po skončení chaosu může vytvoření nového prostředí, které je ještě úspěšnější při naplňování hudebního potenciálu spojovat lidi, skutečně upevnit pocit harmonizované komunity.

Hadí tanec (Saudade, 2019).

Soutěživost na hudební scéně

Někdy panuje určitá rivalita na místních scénách číhající mezi různými promotéry a umělci. Zacházení s jinými hudebníky (domácími nebo zahraničními) jako s konkurencí znamená považovat to jako sport a mohlo by to vést k oddělení. Kdo předbíhá koho a proč by na tom mělo záležet? Ano, je zásadní být (sebe)kritický pro vývoj a je užitečné obklopit se lidmi, kteří vám mohou poskytnout upřímnou konstruktivní kritiku. Ale šířit pomluvy o jiných hudebnících je často poháněno potřebou některých dokázat, že jsou lepší než někdo jiný, což často pramení z vnitřní nejistoty. Ve skutečnosti jsme všichni museli někde začít a vývoj vyžaduje čas. Pokud se rozhodneme tuto hru nehrát, vyhneme se tomu, abychom potřebovali něčí validaci. Kdo krade vaše místo? Je tu dostatek prostoru k úspěchu pro každého. Společným spojením sil a uvědoměním sdílené vášně pro hudbu můžou vzniknout nové zajímavé spolupráce, které pomohou k rozvoji celé hudební scény. Krize přinesla příjemný vedlejší účinek – tendenci elektronické hudební scény se stmelit s pochopením, že se nacházíme na stejné lodi – něco, co mohlo být dříve méně zřejmé, a doufejme, že je to něco, co budeme nadále držet v myslích, jakmile krize skončí.

Glory Affairs ambientní stage, zachytila Anna Štěpánová.

Kultura takzvaných “headlinerů”

Někteří jsou ve hře delší dobu. Vyvinuli si decentní smysl pro komunikaci s publikem prostřednictvím zvuků a dokázali vybudovat komunitu lidí, kteří sledují jejich vášeň. Pochopitelně tito umělci přitahují více posluchačů a návštěvníků místa konání. Jedna myšlenka mne celkem často napadá – existuje tendence být oslněn velkými jmény a přehlížet méně známá jména, která by mohla mít co nabídnout. Může být užitečné tuto tendenci rozpoznat.

Někdy nastávají situace, kdy někteří méně známí hudebníci mají lepší performativní schopnosti nebo zanechali větší dojem na své publikum než „headliner“ a nakonec se stali zlatým hřbetem večera. Někteří méně známí umělci mohou být na samém začátku a možná ještě nedrží to nejhladší tempo. Pokud však přísně nevyžadujeme dokonalost technické stránky, je možné najít potěšení v nedokonalosti, které pramení z okamžitých intuitivních impulzů umělce, které nejsou před provedením těžce zpracovány – aniž by příliš přemýšleli o tom, jak budou zvuky vnímány. Někteří méně známí umělci jsou na poli po delší dobu než headliner, ale možná se jim dostalo ocenění a očekávání až teprve nedávno.

S tím vším se utváří určitá nerovnováha a pro méně známé umělce je obtížnější být si vědom své hodnoty a požadovat lepší podmínky. Umělcům je řečeno, aby vystupovali pro zviditelnění se, což vede k značnému platovému rozdílu.

Stmelení místních umělců

Jak můžeme nyní být svědky, mnoho místních kolektivů po celém světě se rozhodlo spojit své síly dohromady a přemýšet o alternativách, aby sdíleli hudební nadšení a spolupracovali na zcela nových vzájemných projektech. Někteří z těchto kolektivů si navzájem nedali šanci poslechnout si jeden druhého a ocenit jejich kreativitu, dokud se nespojili v rámci kolektivních místních projektů, které poskytly informace o tom, co různé kolektivy dělají. Praktikováním pohledu mimo současnou společensko-hudební bublinu se mohou náhle objevit věci, které byly přehlíženy. Vždy existuje hudba k prozkoumání a některé z hudebních inovací se mohou odehrávat v našem městě bez povšimnutí. Pro pořádání dobré hudební akce není vždy nutné mít drahého “headlinera” Potěšení z karaoke party s blb*u hudbou nebo z pití s přáteli a s hudbou přehrávanou z přenosného počítače je důkazem, že někdy potřebujeme méně než více. Doufejme, že uzavření hranic povede k tomu, že místní hudební scény budou přijímat to, co již mohou nabídnout, a že to budou následně více rozvíjet – povzbuzovat nadcházející místní umělce, aby místo hledání umělců v zahraničí přinášeli nové nápady, aby se nezdráhali přeměňovat stálé struktury místo pohodlného uspokojení ze známých postupů.

Na závěr

Elektronická místní hudební scéna v Praze sice není nijak ohromně velká, ale existuje zde mnoho kolektivů, kteří se navzájem podporují, vášnivě se věnují vlastnímu okruhu zájmů a vcelku jsou otevřeni změnám. Jaké pozitivní výsledky krize přinese? Doufejme, že nejen naše místní hudební scéna, ale obecně vzejdeme z našich izolovaných prostorů alespoň o něco málo laskavější, emotivně inteligentnější, uvědomělejší a autentičtější. Snad budeme brát méně věcí za samozřejmost, hledat skutečné spojení, více přítomní a v souladu s naším okolí. Pojďme hledat inspiraci tam, kde lze nalézt autentičnost, kde jsou  hudba svoboda projevu a mezioborová média vzájemně propojována. Ale co je důležitější, pojďme se snažit tuto traumatickou zkušenost překonat se soucitem a ochotou vzájemně se pochopit.

Second Thoughts

Irregular series of opinion-based, subjective, observant and thoughtful elaborations on issues and matters related to the local electronic music scene and occasionally beyond. Contributed by our valued community members, Second Thoughts is about asking but not always answering, calling attention, re-evaluation, rethinking and envisioning.