Streamovací služby (Spotify, Apple Music, Deezer ad.) jsou v současnosti dominantním médiem, které svým předplatitelům zprostředkovává cestu k hudbě i mluvenému slovu a nezdá se, že by v příštích letech měli z rostoucího trendu vybočit. Není se čemu divit; kdo by odmítl okamžitý přístup k obsahu, který čítá 50-60 milionů položek, nezabírá místo disku ani ve fyzickém prostoru a stojí zhruba 200 korun na měsíc? Jednou jsme zakusili a už nevede cesta zpět. Radost z ušetřeného místa na disku a v pokoji je posílena 100% legalitou procesu a uživatelskou nenáročností mobilní a PC aplikace. Pirátství, které ušetří peněz na jednu večeři měsíčně, stojí za to úsilí málokomu. Provozovatelé tohoto komfortního servisu odstartovali jednu z největších revolucí v historii hudebního konzumerismu.

Nadšení bohužel není oboustranné. Za 12 let, během kterých služby fungují, se k nastavení finančních příjmů z nich plynoucích postavilo negativně nemalé množství hudebníků a vydavatelství. Je komické, že právě statistiky, jež jsou avizovány jako přidaná hodnota streamování, vyzdvihují žalostný nepoměr počtu přehrání ku vygenerovanému zisku. Na toto téma existují desítky článků, a proto se spíše než na ukřivděné giganty zaměřme na smysl těchto služeb pro malé nezávislé elektronické interprety a labely.

Pro hmatatelnější představu jsem se rozhodl přinést čísla jednoho skromného vydavatelství, jehož jsem součástí – Harmony Rec. Distribuční společnost, která rozesílá naše vinyly do obchodů po světě, totiž nabízí jako součást svých služeb i digitální distribuci. Skladby nahrané do webové aplikace agregační (zprostředkovatelské) společnosti jsou dále rozesílány na různé streamovací platformy – Spotify, Deezer, Youtube Music, Apple Music, Amazon Music, Qobuz, Tidal, Google Play a Fuga. Agregátor si za svojí práci žádá buď jednorázový poplatek anebo procenta z každého přehrání – náš případ (7 %). Tušení, že ze streamů plyne pramálo zdrojů jsem se odhodlal podrobně prozkoumat po obdržení prosincové statistiky. Postupme tedy k tvrdým datům.

Primárně záleží na tom, ze které země se streamuje. Zatímco prémiový Spotify účet z Finska nám posílá 13 haléřů za přehrání, z Egypta je to pouhých 2,6 haléřů. Nejvíce plateb naše vydavatelství obdrželo z premium účtů placených v České republice, kde se částka ustálila na hodnotě 7,8 haléře za přehrání 1 skladby (13 přehrání pro dosažení 1 koruny). Kuriozní zisk je např. částka odeslaná z neplaceného účtu vedeného v Mexiku – 0,26 haléřů.

Nic moc, že? A tento ceník navíc neplatí pro všechny. Poměrový systém zvýhodňuje ty nejposlouchanější, a těm zasílá víc. Největší část měsíčního předplatného každého z nás odchází nejposlouchanějšímu umělci. I když si ho nikdy nepustíme. Nad férovějším principem už se kdosi v minulosti zamyslel. Nese název User Centric Payment System (UCPS) a ve zkratce řečeno, zasílá peníze od posluchačů přímo konkrétním streamovaným umělcům (samozřejmě po strhnutí administrativních poplatků). Deezer už nějakou dobu slibuje, že k tomuto algoritmu přistoupí, ale doposud se nestalo. Zisky z něj jsou v případě Harmony Rec. (i přes vyšší cenu předplatného) o něco málo nižší než ze Spotify. Od prvního dubna chce UCPS implementovat Soundcloud, nedávno to na svém webu oznámil a doložil slibné kalkulace příjmů. Nikdo asi nebude šokován faktem, že nejvíc zatím platí Apple Music – služba provozovaná největší firmou na světě. V některých případech i dvojnásobek za přehrání než ze Spotify, resp. Deezeru.

Naproti tomu, na Youtube může nahrát kdokoli cokoli. A jeho vývojáři místo aby stvořili robota, který bude obsah mazat, stvořili Content ID, které skladbu rozpozná a peníze pošle majiteli práv. Skladby mohou být zahrnuty na různých promokanálech (mezi mé oblíbené patří např. Acidalia nebo DubTechnoTV), a z nich proudí k odebírajícím posluchačům. V případě, že by vlastník práv nebyl spokojený s přítomností jeho skladeb na daném kanálu, je velmi jednoduché nechat je z něj smazat. Komunikaci mezi Content ID a vydavatelstvím opět zajišťuje agregační společnost. I přesto, že na Youtube má Harmony největší počet streamů, peníze plynou pouze z reklam a několika pár Youtube Music premium účtů. Za desítky tisíc přehrání v roce 2020 jsme obdrželi 300-500 Kč měsíčně.

Je služba příliš levná? Nebo je levné umístění reklamy? Představa vzniku globálního antimonopolního úřadu, který by nastavil „férové“ ceny, vypadá surreálně.

Nutno si uvědomit, že za statistiky takového formátu, jaké služby nabízí, se platí. Mimo polohu posluchačů služba také zobrazí jejich věk a pohlaví nebo dokonce způsob, jakým se ke skladbě dostali – jestli byl rozkliknut hyperlink na webu 3. strany nebo jestli byla skladba obsažena v playlistu – a to ať už algoritmovém anebo někým sestaveném. Na správném zacílení hudby dnes stojí nejedna kariéra, popřípadě úspěšné turné, řekl by si kdekdo. To je bez námitek, ale zástupci malých nezávislých scén spíše nebudou inklinovat k pokročilým marketingovým metodám, pokud se včera nerozhodli vyrazit ke hvězdám. Pro ně se jedná o redundantní data.

Jakou mají tedy motivaci, (ne)využívat streamovací služby malé (undergroundové) labely a jejich fanoušci v žánrech jako je techno, house, electro, ambient…?

Začnu u sebe. V době, kdy jsem se jako posluchač s principem streamingu typu Spotify seznámil, a ještě dlouho poté, jsem se řadil mezi odpůrce. Důvodů bylo více. Ten hlavní byl nenaplnění slibu mých přátel: „Je tam všechno“. Jaké pošetilé tvrzení. Největší rezervy mají knihovny streamovacích služeb na území nezávislých umělců a vydavatelství, která za nimi stojí. Ti svoji tvorbu v digitální podobě směřují stále zejména na Bandcamp a nově vzniklou Formavivu.

Značně ochuzeni jsou fanoušci živých nahrávek z koncertů a DJ mixů. Streamovací služby se s tímto neduhem snaží vypořádat už delší dobu, ale vypadá to, že se vnitřní mechanizmus některých z nich nedokáže vyrovnat s autorskými právy skladeb, které jsou v nich obsaženy.

Mnoho následovníků zmíněných žánrů nepřilnulo ke streamování, protože pořád mají jeden zásadní důvod, proč skladovat gigabyty hudby na svých discích – věnují se DJingu a skladby do svých kolekcí si kupují a stahují. Navíc není neobvyklé, že se fanoušek s autorem zná osobně a jeho tvorbu rád podpoří, obzvlášť tak transparentně a napřímo, jako to Bandcamp i Formaviva umožňuje. Mezi kupujícími jsou profesionální a nejvíce asi poloprofesionální DJs, ale nelze přehlížet vášnivce, kteří si příležitostně zahrají na narozeninových oslavách, soukromých akcích nebo jen tak s přáteli ve studiu a doma v ložnici.

Někteří také prahnou po lepších formátech, tj. kvalitě zvuku, kterou nabízí bezztrátové kodeky. Otázkou však je, zdali nebude jedna z budoucích generací CDJ od Pioneer (vůdce na trhu a klubový standard) plně kompatibilní se streamovacími knihovnami, čímž by se situace ohledně nakupování mp3, wavek, aiffek a flaců mohla postupně měnit. Konkurenční firma Denon ve svém modelu SC5000 tuto možnost nabízí. Kooperaci navázala se společnostmi Tidal, Beatport, Soundcloud a Beatsource. 

Fatálním nedostatkem je absence kolonky vydavatelství, jejichž katalogy jsou mnohdy základním orientačním bodem nebo také odrazovým můstkem do neprozkoumaných vod. K tomuto účelu existují ve streamovacích aplikacích algoritmem sestavené playlisty, které vytváří spíše bludný obraz o příslušné hudební scéně. To jde proti srsti diggerům (jedinci, kteří disponují schopností velmi obratně procházet katalogy labelů a vytvářet si mezi nimi mentální mapu), kterým jako by někdo ukradl řemeslo. Škatulky nesoucí název Daily Mix, Explore, Top Hits, Coffee Room Lounge atp. pro ně prostě nejsou cesta. A právě automaticky vygenerované playlisty se staly charakteristickým rysem těchto služeb a jsou vnucovány uživateli na úvodní obrazovce aplikace.

Lákavější se pro pokročilý typ posluchače jeví rozcestník: „Nejméně populární umělec z Vašeho oblíbeného vydavatelství“ nebo „Umělec, který vystupoval ve stejném klubu, jako Váš oblíbený umělec“ nebo „Kapela, která sdílí člena s Vaší oblíbenou kapelou“. Takové členění by rozprostřelo posluchačům záběr do širšího spektra a mnohým z nás by streaming konečně začal dávat smysl, protože by nestál na nekonečném ohrávání povrchových „hitů“ stále dokola a dokola. 

Několik let po svém prvním přihlášení do jedné z aplikací stojím v roce 2017 před rozhodnutím, jestli skladby z Harmony Rec. budou putovat skrz média, ke kterým jsem zrovna nepřirostl. Určující byl fakt, že verdikt byl skupinový a držení kroku s dobou zvítězilo nad ekonomickou nevýhodností a nesympatickou uživatelskou strukturou. Stejně jako Michel (aka Ntogn/Hypnus Records) jsme usoudili, že vstup do říše streamingu je součást přirozeného vývoje něčeho, co se v hudebním průmyslu právě děje. Svojí přítomností v ní zjednodušíme přístup k naší hudbě lidem, kteří už k poslechu nevolí jinou cestu a učiníme ji tak ještě o něco dostupnější pro všechny – s trochou nadsázky – na náš účet.

Rekrutování nových a nových posluchačů nemusí vést do ráje. Labely se snaží budovat svoji vřelou tvář a celkový dojem, jakým na scéně, a později třeba i mimo subkulturu, působí. Ten do značné míry určuje komunita přátel, která se v okolí uměleckých kolektivů vyskytuje.

Mnoho vydavatelství si dává spoustu práce s komunikací se svými fanoušky, díky které se zvládají sebeprezentovat, definovat svou identitu a navazovat spojení s podobně smýšlejícími – ať už ve smyslu hudebního vkusu, či např. politickém. Jacopo Severitano, hlava Midgar Records, přirovnal vytváření komunity kolem jeho labelu k pořádání večírku u sebe doma; chcete hostit pouze milé lidi.

Důvěrné spojení, ve kterém fanoušci ví, co od labelu můžou čekat a zároveň co může management labelu čekat od nich, může být ohroženo, když se katalog vydavatelství zamíchá do playlistů slátaných ze všech nesmyslů světa. A komu je komunita fanoušků lhostejná, tomu může vadit vytržení skladeb z kontextu (např. ze konceptu alba). Alternativním a experimentálním počinům playlistové čakrování rozhodně nepomůže, spíše posluchače ujistí o tom, čemu se raději vyhnout.

Na závěr se vracím opět jako hudební nadšenec: Podporujme svoje oblíbené labely. Seznamme s nimi své nejbližší a pokud si to můžete dovolit, nezůstávejte u streamování – momentálně z něj plynou jen drobné benefity a nesvítá na lepší časy.

Zakoupení hudby, merchandise nebo lístků na živé vystoupení hudebníci ocení a jistě vás za to obdarují zpět. Možná dojde i k seznámení a společnému drinku, předání zákulisních informací. Na úrovni, o které je tu řeč, je to běžné. Vydavatelství a umělci milují zpětnou vazbu, chtějí znát tajná přání svých následovníků a přijatou energii z lidí do nich investují nazpátek. Je to krásná symbióza, která je ze strany provozovatelů malých labelů udržována navzdory všem strastem v otázkách financí a cti. Od nás jim za to patří díky.