A co to vůbec je ten internet?

10.4.2020

Ještěrka 1: Jakoby, abych byl upřímnej, mně se to docela líbí být takhle uvězněná, protože mám pocit jako bych fantazírovala, že nemám žádný plány, a že musím zůstat doma a dělat věci, na který jinak nemám čas, třeba dělat hudbu a poslouchat hudbu, nebo jako že nemám žádný povinnosti ani žádný plány, který chci zrušit…takže ňákým zvráceným způsobem…mě to takhle hodně baví.

Ještěrka 2: To teda zní hodně jako nálada prvního týdne karantény…

Internet se změnil k nepoznání. A zatím těžko říct co to vůbec znamená. Všechno se odehrálo během posledních pár týdnů. Co se některým zdá jako pár hodin, působí pro jiné jako bolestivě nekonečné roky. Předtím jsme používali ty vrstevnaté, propletené, slučující se a zároveň odchylující proudy sítě na práci, občas jsme si skrz ně líně objednali jídlo, jindy jsme četli, sledovali všechny nové memes, či opatrně konstruovali naše digitální ega a alter-ega s neustálými hádkami o politice na pozadí. Teď jsme se v podstatě nastěhovali. Se vším co máme. Se vším co můžeme nabídnout. 

Naše denní zážitky, tak úzce spjaté s fyzickou přítomností v reálných hmatatelných prostorech, se přesunuli do virtuálního světa. Již léta jsme mluvili o totálním splynutí těchto dvou prostředí. Jakým překvapením ale bylo zjištění, že udržování harmonogramu denních meetingů, jen přesunutých do Zoom či FaceTime hovorů, je ve skutečnosti úplně odlišnou zkušeností, a to přinejmenším dost otravnou. 

Tento text je více či méně o současném umění. Takže, pojďme se bavit o umění. Galerie a muzea se můžou zbláznit v honu za online prezentováním výstav, přednášek, panelových diskuzí či workshopů. Celé muzeální sbírky byly bleskově digitalizované do virtuálních prohlídek. Pravidelně a v bezprecedentním množství máme možnost vidět skrz insta streamy přednášky umělců nebo komentované prohlídky výstav, které už dávno měli skončit nebo těch, které se divákům ani nestihli otevřít. Navíc je tohle všechno zdarma, tedy, téměř zdarma. (Pokud si můžete dovolit vlastnit telefon nebo počítač s rychlým připojením a pokud máte čas a prostor je využívat na infotainment).

Novost tohoto zdánlivě demokratického “kvalitního internetu”, který rychlostí blesku vzešel z nutnosti reakce na současné podmínky, je nesmírně svůdná a láká k bezčasému brouzdání. Přesto však ukazuje mnoho limitů jeho současného stavu. Všechen ten náhle obohacený a dostupný obsah má pořád daleko od kyber snů stavitelů utopických vizí internetu z pozdních 80. a 90. let. Pokud navíc zůstaneme v daném kontextu, tedy kontextu kulturních pracovníků z privilegovaného prostředí (kteří jsou nejpravděpodobněji čitatelé tyhle platformy), existuje také limit toho, co může nebo mohlo by být skutečně přenositelné do digitálních formátů. Individuální zážitky jsou až příliš komplexní na to, aby byli zpřístupněné skrz hladký lesklý povrch displeje (nebo, když už, tak toho pokrytého zbytky dovezeného jídla nebo tělesných tekutin). Podobně jako sdílení tanečního parketu vibrujícího energií anonymních, známých, nebo intimně blízkých lidských bytostí nejde prožít v prázdnotě, tak se i většina uměleckých forem stává jen prázdnou schránkou svých původních významů a potenciálu po zploštění do online prostředí.

Tento text, jak už bylo řečeno, je více či méně o současném umění, takže pojďme se bavit o umění – přesněji řečeno o umění, které sdíli svoji vitalitu s hudbou.

Ještěrka 1: Víš kdo nejlíp zvládá karanténu?

Ještěrka 2: Kdo?

Ještěrka 1: Celebrity.

Ještěrka 2: Proč?

Ještěrka 1: Protože to je stejný jako jejich život, nemůžou ven, nemůžou vůbec…dělat věci…nebo…vlastně hlavně jít ven.

Ještěrka 2: Asi máš pravdu.

Ještěrka 1: Jo, tohle je život celebrity.

Hamburger Bahnhof, Muzeum Současnosti a součást Berlínské národní galerie, už 20 let uvádí výstavní program pod názvem “Musikwerke Bildender Künstler” (Hudební díla vizuálních umělců). Projekt byl původně iniciován asociací Freunde Guter Musik Berlin, když byla přizvána k vytvoření doprovodného programu výstavy “Der Hang zum Gesamtkunstwek”, připravené legendou a otcem současného kurátorství, Haraldem Szeemannem. V pozdních 90. letech, Freunde navázali na předešlou  spolupráci s Národní galerií a odstartovali svůj dlouhodobý projekt otevřeně ukotvený na pomezí hudby a vizuálního umění. Oborů, které tehdy ještě byly hodně oddělené. Mezioborový most, který pomohli postavit se dnes zdá být samozřejmým. Navzdory tomu většina umělců tenkrát vnímala své praxe ve světle dominance jediného specifického média vyjadřování, či už to byla malba, socha, konceptuální tvorba nebo jiné historicky ustálené tvůrčí rámce. 

Během jejich dlouhého působení Freunde a Národní galerie odprezentovala široké spektrum umělců, jak etablovaných tak nově objevených, kteří se až později stali nedílnou součástí uměleckého Olympu…Valhally…či Nirvany, záleží co preferujete. Lidé jako Hanne Darboven, Lawrence Weiner s Petrem Gordonem, Casten Nicolai aka Alva Noto, Cory Arcangel, Janet Cardiff a George Bures Miller, Susan Philipsz, nebo Jorinde Voigt, všichni ukázali, jak blízko si vizuální a zvukové vyjadřování můžou být, nebo jak dokonce dokážou splynout. Zároveň tahle série ve své celistvosti může sloužit jako umělecko-historická sonda audiovizuálních tendencí současného umění – formujících narativ abstrakce, neviditelných prožitků a totální imerze.

Poslední projekt série byl představen na konci roku 2019. Turecký umělec Cevdet Erek přebral monumentální historickou halu bývalého Hamburského nádraží svým dílem “Bergama Stereo”. Bergama je současným pojmenováním města Pergamon z dob antického Řecka. V pozdním 19. století tam německý inženýr Carl Humann v ruinách původních chrámů odhalil dnes již proslavený Pergamonský oltář a přivezl jej do Berlína. Bavíme se samozřejmě o příběhu imperialismu a kolonizace. Nově sjednocené německé impérium se tenkrát cítilo pozadu se svým kulturním kapitálem, hlavně v porovnaní s dravými Brity. Jejich muzea byla zaplavena historickými artefakty ze všech stran světa a Němci cítili potřebu dokázat svoji moc stejným způsobem. Rozhodli se tedy financovat tuto nákladnou eskapádu vyhledat všechny pohřbené kusy oltáře, převézt je do Evropy a dokonce pro ně postavit nový domov na Muzejním ostrově v Berlíně. Po několika letech byl Oltář přesunut nacisty do bezpečí podzemního bunkru, kde byl později objeven sověty a přesunut do Ermitáže v Leningradě, aby byl nakonec navrácen do východního Berlína v pozdních 50. letech.