Second Thoughts: Dalších pár slov do ohně

Poslední dny byly časem pro sebereflexi a analýzu a věřím, že taková věc musí být vždy provedena v tichosti. Nechtěla jsem vyjadřovat svůj názor, dokud jsem nebyla dostatečně přesvědčena o tom, co chci říct. Nechtěla jsem opakovat vzorce, mluvit jen pro to, abych něco říkala, používat hashtagy, jejichž obsah nechápu, a připojit se tak k rozsáhlému hnutí bezduchým a pokryteckým způsobem. Jako cokoliv, co bylo tyto dny masivně podporováno tlakem sociálních médií. Stále si nejsem úplně jistá tím, co si opravdu myslím, ale některé myšlenky bych přece jenom ráda sdílela.

Mnohokrát jsem četla prohlášení o tom, jak hudba, z níž a pro kterou mnozí z nás žijí, by nebyla stejná bez kreativity černých lidí. Souhlasím. Hudba byla únikovou cestou pro bolest a frustraci jejich komunity. Od gospelu, který zpívali v dobách otroctví, až po zlomené hlasy, které vykreslovaly své problémy bluesem, až k modernějším žánrům, jako je pouliční hip-hop nebo mechanicky-abstraktní techno, techno jakým původně bylo. A to vše je nesmírně cennou součástí lidské kultury, živnou půdou univerzálního hudebního makrokosmu. Nicméně nemůžu si pomoct, cítím v téhle pozici nuanci utilitárnosti. Odmítám „validovat“ celou rasu na základě jejího příspěvku k něčemu, co si z mého privilegovaného hlediska můžu vážit a užívat. Jejich tvorba byla většinou voláním o pomoc, ale pouze hudbou pro naše uši. A to nestačí. Musíme odolat nutkání z toho zase udělat něco o nás.

Fetišismus černé rasy živí iluzi podpory. Objektivizovat kulturu a dát jí značku jako „cool“ nebo „hip“, aby jsme ji následně apropriovalil, zatímco tento akt nazývame důkazem našeho respektu a ocenění, je více škodlivé než přínosné, a to v rámci jakékoliv problematiky. Je to zase jenom rabování – protože neexistuje žádná říše, žádný abstraktní nebo konkrétní výtvor, nic, co bychom zprostili našeho vlivu a nadvlády. Základním tvrzením je v podstatě to, že ‘whitening’ je proces udělování platnosti. Teprve když něco – hudba, móda, tanec, účes, cokoliv – dostane dotek milosti bílého muže, stane se široce přijatelným a legitimním předmětem lásky.

To je očividně aplikovatelné v elektronické hudbě. Techno, house, electro, disco a další žánry byly zrozeny v 70. až 80. letech v Spojených státech v místech jako Detroit a Chicago. Až později se díky kvetoucí evropské scéně staly multi miliónovým celosvětovým trendem, nejvíc však stimulovaném němci a brity, protože chudá realita komunity lidí, která tuhle hudbu původně přivedla na svět, jim to neumožňovala v takové míře. Rychlý posun vpřed o několik desetiletí. Pokud se nyní blíže podíváme na většinu evropských festivalů, hned si uvědomíme, že značná část line-upů je bílá, zejména pokud jde o hlavní headlinery (s obvyklými výjimkami legendárních DJů jako Carl Cox a Jeff Mills, a dalšími jako Honey Dijon nebo DJ Stingray).

Tohle schéma vykořisťování a nadvlády je v lidské historii všudypřítomná. Nespravedlnost je nezbytnou součástí našeho systému, ve kterém se někteří specializují na vítězství a jiní na prohry (E. Galeano). Bez rabování jižní polokoule by neexistovalo financování evropské průmyslové revoluce. Bez otroctví by USA nezískalo ekonomický přebytek, který by je po staletí udržoval nad vodou a napřed. Totéž se děje s kulturou taneční hudby, kterou jsme si my – běloši – přivlastnili a oddělili od jejích tvůrců do takové míry, až si velké procento lidí slepě myslí, že techno pochází z Německa. A až teď, v tomto kritickém momentu, najednou uznáváme její skutečné kořeny, opět pod tlakem ostatních a svého chabě narušeného vědomí.

Jejich tvorba byla většinou voláním o pomoc, ale pouze hudbou pro naše uši. A to nestačí. Musíme odolat nutkání z toho zase udělat něco o nás.

Myslím že podpora, kterou bychom měli černé komunitě poskytnout, by měla vycházet z hluboce humanitární vize, již považuje každou lidskou bytost za hodnotnou bez ohledu na její původ, rasu, pohlaví, status nebo jakoukoli jinou podmínku. A jen kvůli jejímu bytí. Vážit si jednotlivce jen kvůli jeho produktivitě a výkonu, je hlediskem toxického kapitalistismu. Jste hodni slušného života a úcty nezávisle na tom, čím jste: starám se a užívám si vaši hudbu, ale vy jste na prvním místě. 

Současné nepohodlí se současným statem quo nelze oddělit od divokého kapitalismu a s ním souvisejícím shlukem myšlenek. Těch myšlenek, na nichž jsme byli zespolečenštění a které pořád podkopávají hodnotu, kterou dáváme lidským životům, sníženým na jejich produktivitu. Strukturální chudoba, systémový rasismus, segregace a násilný vzestup a legitimizace nebezpečných politických postojů jsou jen příznakem takové nemoci. Nemyslete si, že se jedná o čistě rasový problém. Tohle je mnohem hlubší, až u samého jádra naší smutné a nucené existence.

Amerika je chudá země, která hanobí chudé. Je to národ vychovávaný k tiché sebenenávisti pod zástěrkou nadřazenosti. A čím více se ta nadřazenost ukáže být fiktivní, tím horlivěji ji lidé musí předvádět. Čím je krize horší, tím hlasitější jsou MAGA pokřiky, skrze které se smutné bytosti zbavené lidskosti zběsile klamou navzájem, až opakují mantry o tom, že ta jejich krajina není zmatenou nerozvinutou zemí, ale že je to „země největších“.

Nenávist vůči ostatním se nakonec rodí v nenávisti sobě samého. O životech, které nemají přístup k řádnému vzdělání, zdravotní péči a perspektivám ekonomické stability – ke všem základům slušného života – nelze pomýšlet jinak než se zoufalstvím. Moderní způsob života nás v konečném důsledku dělá zahořklými. Vůči světu, který nás obklopuje, konáme s hořkostí. Chceme aby svět zaplatil. Chceme se cítit dobře, ale dobrý pocit nestačí. Chceme se cítit lépe než ostatní, a proto potřebujeme, aby se ostatní cítili hůř než my.

Vypůjčím si z moudrosti Jamese Baldwina: „V Americe jsem byl vždycky zasažen emocionální chudobou tak bezednou, s tak hlubokou hrůzou lidského života, lidským dotykem, že se zdá, že prakticky žádný Američan není schopen dosáhnout žádného životaschopného, ​​organického spojení mezi jeho veřejným postojem a jeho soukromým životem. Toto selhání soukromého života mělo vždy nejničivější účinek na vedení americké veřejnosti a na černobílé vztahy. Kdyby Američané nebyli tak vystrašeni ze svých soukromých já, nikdy by nebyli tak závislí na tom, čemu říkají „černošský problém“. Klíčem k úspěchu elity je postavit obyčejné lidi proti sobě, protože potřebujeme nepřítele, který nám dokáže ospravedlnit, proč se cítíme tak naprosto špatně a osaměle, ať už se to týká jiný rasy, nebo o jiný národnosti.

Pod kapitalismem nežijeme, jen přežíváme a jsme na to sami. Boj je normalizován a romantizován. Prožíváme období zřídkavé intimity, nedostatečného spojení, období ostnatých drátů mezi lidskými těly. Jak říká stále relevantní kniha „To Our Friends“, kterou napsali Comité Invisible v návaznosti na protesty proti demokracii po hospodářském krachu v roce 2008, co způsobuje současné povstání je ‘hluboké znechucení životem, ve kterém jsme všichni sami, sami čelíme nutnosti, aby každý z nás vydělával na živobytí, sám se živil, krmil, uvědomil si svůj vlastní potenciál a sám se staral o své zdraví. Znechucení z bídné formy života metropolitního člověka – svědomitá nedůvěra / rafinovanost, chytrý skepticismus / mělké, pomíjivé lásky / výsledná extrémní sexualizace každého setkání / pak periodický návrat k pohodlné a zoufalé separaci / neustálému rozptýlení, tedy neznalost sebe, tedy strach ze sebe, tedy strach z ostatních.“

Porozumění revoluci vyžaduje abstraktní myšlení. Výbušné události, které vedou ke vzpouře, nejsou ničím jiným než katalyzátorem, vedoucím vztek a frustraci, které bublaly z mnoha důvodů. Smrt George Floyda není jen zločin, je to symbol. Prolomila poslední fragmenty iluze některých lidí, kteří si stále mysleli že svět je slušným, poněkud hezkým místem a spravedlnost je skutečná. Ale on není. Musíme tomu čelit, abychom to mohli změnit. Baldwin říká: „Ne všechno, čemu čelíme, se dá změnit, ale nic se nemůže změnit, dokud tomu nebudeme čelit.“  Nedokážu přestat myslet na rezavý hlas Charlese Bradleyho, který se ptá sám sebe, proč je to tak těžké v Americe, zemi snů, a pláče, že svět hoří v plamenech. Jak prorocké.

Když se změna zdá být nemožná, stává se revoluce nevyhnutelnou. Řeknete mi, jakou jinou možnost máme, když je mír nástrojem kontroly nad již unavenou a rozzlobenou populací. Pokud by měl v sobě mírový protest nést jakoukoliv potenciální změnu, jednoduše by to nebylo legální. Nejextrémnější formou násilí je pomalá genocida generací žijících pod prahem chudoby, zbavených rovných příležitostí, uvržených do vězeňského systému pro ekonomický zisk, a obávajících se toho, že budou na ulici zastřeleni z nesmyslných důvodů. Opravdu je to směšné, porovnat takovou míru brutality s podpálením budovy. Říkám si, nasrat. Nechme tento zlý svět hořet, abychom se mohli znovu narodit z jeho popela. Pokud nám nedají spravedlnost, nedáme jim mír.

Smrt George Floyda není jen zločin, je to symbol. Prolomila poslední fragmenty iluze některých lidí, kteří si stále mysleli že svět je slušným, poněkud hezkým místem a spravedlnost je skutečná. Ale on není. Musíme tomu čelit, abychom to mohli změnit. Baldwin říká: „Ne všechno, čemu čelíme, se dá změnit, ale nic se nemůže změnit, dokud tomu nebudeme čelit.

*Tři výše použité čtvercové obrázky pocházejí z vizuálního materiálu zkompilovaného na instagramovém účtu @nemiepeba

Second Thoughts

Irregular series of opinion-based, subjective, observant and thoughtful elaborations on issues and matters related to the local electronic music scene and occasionally beyond. Contributed by our valued community members, Second Thoughts is about asking but not always answering, calling attention, re-evaluation, rethinking and envisioning.